Biogarden of Eden

Biomandragora Theme

Biostatic/Biodynamic

Biofood Biocide

Biocontact

Sdílet

Autorem plakátu, z něhož byl převzat motiv upoutávky, je Tomáš Staudek.

Nocturne II

Sdílet

Letos jsme si vzali pěkné sousto v podobě docela vážné hry. A romance k tomu!

Hudební stránka kopíruje tematický oblouk, inspirace pro zvukové aranžmá jsem tradičně vydoloval z prostředí, ze kterého hra pochází. Základem hudebních doprovodů jsou smyčcové harmonie rozvíjené dalšími nástroji a prokládané vstupy syntetiky. Protikladem k zatěžkaným smyčcům jsou pak lehké vyhrávky na cembalo a klavír, které se s orchestrálním doprovodem v některých skladbách potkávají. Ve skladbách je možné zaslechnout rovněž zvuky perkusí, pro zajímavost například zvonkohru.

Některá z následujících témat plnila úlohu podkresu, jiná byla dělena na menší úseky a sloužila jako předěly mezi scénami. Přibližně pět různých témat se ve skladbách objevuje v pozměněných podobách a k divákovi se tak vrací jako něco známého, ale přeci nového.

Prolog

Soumrak

Souznění

Strast

Souhra (Prelude)

Souhra

Soužení

Vavřincovo téma

Souboj

Sdílet

Autorem plakátu, z něhož byl převzat motiv upoutávky, je Tomáš Staudek.

Jedná se o dynamickou skladbu snažící se vytvořit nejen hudební doprovod k pohybovému divadlu, ale i podpořit jeho atmosféru a tím celkové vyznění. Posluchač se může postupně propracovávat alegorií padajících vloček, které jsou později uváleny ve sněhovou kouli valící se krajinou, aby byla v závěru rozmetána. Zvukové aranžmá zahrnuje vesměs nástroje symfonického orchestru, pro podpoření atmosférotvorné funkce byly využity syntetické plochy.

La Palla di Neve

Sdílet

Více o představení viz např. http://www.cyranovyboty.cz/.

V obskurním Night Clubu Elsinor se odehrává novodobé postmoderně pojaté drama v duchu Shakespearova Hamleta. Místo Ofélie je zde Technocoura, místo Horacia Emoboy. Hamlet zastává místo barmana a oproti původní předloze je tu navíc Pes. Tak praví anotace uvedená na webu hry.

Hudba

Hudba je zatěžkaná a přesto místy nadýchaná. Má být trochu depresivní, hodně pocitová, spíše ne líbivá, někdy až napříč. Na druhou stranu je to stále scénická hudba, takže jednak nesmí vyhnat lidi ze sálu a jednak musí stále podporovat atmosféru inscenace.

Jedná se o spojení kyselých analogových i digitáních syntetických rejstříků, ovšem ovinutých kolem statečného symfonického základu. Celou hudební stránkou se prolíná časté použití orchestrálních perkusí, klavír, smyčce. Některé zvuky jsou výrazně modulované, takže se dostávají do jim nepřirozených témbrů. Napříč.

Sdílet

Der Walzer Der Frohlichen Menschen:

Pathetique:

Emolicious (Emotango):

Dialogue of Low Ends:

Die Weiche Nacht:

Ukázky ruchové stopáže

Hra v Pinball:

Emosmích:

Jedná se o jediný motiv s akčnějším nástupem — předpokládá se následné ztlumení a přesun na zvukové pozadí, aby se tak vytvořil prostor pro slovo moderátorů show.

Pro svou šťavnatost byly jako dominantní zvoleny žestě a to hned v několika vrstvách. Rytmiku obstarávají vintage bicí a baskytara, jimž sekunduje poněkud bluesová kytara. Někde nahoře nad tím se převalují smyčcová legata.

Přehrát:

Vzhledem k charakteru hry byla nakonec použita jedna skladba nastříhaná na části, které byly umístěny do předělů mezi obrazy či scénami.

Základní koncepce vychází z tanga, které mi přišlo vzhledem k charakteru hry velmi příhodné. Instrumentář jsem se pokusil volit naopak trochu nestandardně. Základní rytmus drží baskytara a bicí souprava, ovšem těžké „tango“ doby podporuje několik smyčců. Předráží jim jednoduchá harfa, která se ve zběsilém arpeggiu rozvine později. Skladbou se prolíná několik syntetických efektů, za zmínku rovněž stojí saxofon v závěru v aranži, která je typická spíše pro akordeon, jež je typický zase pro některá tanga.

Značnou inspiraci tzv. elektrotangem se mi už asi zapřít nepovede. Celé se to jmenuje Smoking Pelican:

Ten samý pelikán o fous rychleji, možná místy až skočně:

A dvě pauzičky vycházející z hlavní skladby, byť se nejedná přímo o výstřižky.

Pro zajímavost pak nabízím kratičkou ukázku jakoby z diktafonu. Obsahuje útržek dialogu dvou hlavních postav — Ruženy a Ředitele ve vyhrocené situaci:

Zapovězená?

Ptákovina je hra Milana Kundery, který je mimo jiné znám tím, jak ostře si střeží své duševní vlastnictví. Jeho srdce neobměkčil ani fakt, že jde o studentské neziskové divadlo, ani osobní dopis děkana Fakulty informatiky Jiřího Zlatušky. Tým zkušených právníků pak nezastavila ani akademická půda, kde je podle naší legislativy autorské právo takové volnější. Zpráva přišla několik dní před generální zkouškou, kdy už byla inscenace samozřejmě zcela nazkoušená. Plánovaná premiéra a dvě reprízy tak byly zrušeny, celé představení se neodehrálo pouze na jedné velmi neveřejné generálce ve velmi natřískané posluchárně D1 Fakulty informatiky. Mělo to své kouzlo.

Takže závěrem jedna pietní věc, která pro žánrovou nesourodost nakonec nebyla ve hře použita — Personal Sparrow:

Skladbě dominuje klavír zastřený a snad trochu zašlý. Jako celek by chtěla Briccica působit staře, unaveně, přesto s jiskrou, proto pravidelně se vracející šum a ruch, jako ze starého analogového média, možná desky, možná pásku magnetofonu s opotřebenými hlavami. O pojící plochy se starají ještě vysoká smyčcová legata doplňující podkladový klavír a syntetický zvuk s ve vlastní jednoduché harmonii. Nad tím vším se odvíjí tři melodická témata pro klavír, každé hrané trochu jinak a s trochu jiným vyzněním.

Přehrát:

Koncept

Zvukové a částečně i kompoziční provedení hudby se odvíjí ve stylu přelomu 60. a 70. let u nás – v době, kdy Ivan Klíma napsal dramatickou předlohu. Harmonie většiny skladeb čerpá z jednoduchých postupů až „písničkového“ charakteru a je pak dále rozváděna až dalšími nástroji. Rytmickou sekci tvoří téměř výhradně bicí a kontrabas hraný pizzicato, který při vhodném aranžování ztrácí svou nepříjemnou „gumovost“ a překvapivě příjemně a zajímavě rozvíjí basovou linku. V basovém spektru se také pohybuje zvuk e-piana, které zase ve většině případů tvoří základ harmonie. Kromě toho také naznačuje melodický směr. V tom jde ruku v ruce se zvukem dnes už legendárních hammondových varhan, které jsem si prostě nemohl odpustit. Slyšel lze rovněž violoncello, které zastává výhradně roli melodickou, ač místy třeba jen doprovodnou.

Samostatnou kapitolou jsou pak dvě dechové skladby, jedna pojatá trochu recesisticky – má evokovat budovatelské parády minulého režimu, druhá je zase volnou parafrází na smuteční pochod – v druhé variantě pak plynule přechází do závěrečného tématu, poněkud moderněji pojatému, určeného na úplný konec představení.

Snad ještě samostatnější kapitolou pak jsou klavírní skladbičky, které mají prohlubovat ponurou atmosféru druhé poloviny hry, kdy už dochází na konflikty a absurdní situace, ve kterých jde nejen o život. Motivy se opakují téměř do nekonečna a svazují tak některé pasáže dialogů, kterým jakoby mimoděk dávají zase trochu jiný rozměr.

Co do dynamického pojetí je hudba spíše usedlá – podkresy k divadelnímu přednesu není vhodné stavět jako soupeře ke snažícímu se herci. Hlasitostí ani rytmem proto příliš nevybočují z místa, kde začínají, snad s výjimkou jasných předeher, závěrů a výjimečně několika žádoucích předělů.

Skladby

Weather of 69
Použitá na samotném začátku jako úvodní téma, rovněž se ozývá před představením pro navození atmosféry (která se ale průběžně drasticky změní).

Weather of 69 in Minor
Mollová verze předchozí; transpozice reflektuje odkrývání temných pravd o cukrárně a místním osazenstvu.

Holiday end Trippin’
Požadována byla „sladká píseň“, ozývá se dvakrát z jukeboxu a je jednou z postav tímto souslovím také komentována. Rovněž použita pro úvod před představením.

In Dust We End – Village
Smuteční pochod ve víceméně dechovém obsazení.

In Dust We End – Ending
Stejný smuteční pochod, který v závěru představení přechází v hudbu pro děkovačku.

1st May Is Red Again
Trochu legrační věc; jak už název napovídá, jedná snaží se o jakousi paralelu s budovatelskými písněmi minulého režimu. S výhradní pomocí dechů.

Prayer for Vanilla
Druhá aspirantka na „sladkou píseň“, v souboji s tou předchozí ale neobstála a tak se zařadila jen do trojice úvodních motivů před představením. Zde jsem se rozhodl nepoužít bicí ani kontrabas a nechat to na e-pianu a kytaře, kterou jsem zase naopak v původní tvorbě nepoužil nikde jinde. A v tom to asi bylo.

Bootlicker
Trochu vyšinutý podkres pro výstup postavy houbaře. On byl houbař také tak trochu vyšinutý.

Misirlou
Drsnému policistovi, jedné z postav, se nelíbí sladká Holiday End Trippin’ a tak úderem do jukeboxu spustí přehrávání této řecké lidové písně. Aranžmá vychází z verze od Dicka Dalea (popularizované v Tarantinově Pulp Fiction), kterou téměř příhodně nahrál právě v 60. letech (ač tedy ne u nás).

Settle 1, 2, 5
Klavírní podkresy, dva pomalé, jeden svižnější. Vzhledem k tomu, že při představení byly hrány živě, je nutno tyto náslechové verze brát s rezervou. Ještě jednou pozor, vysoce opakující se!

Další informace

Web divadla na Fakultě informatiky
Plakát představení (obsahuje obsazení a seznam participantů)

Silně inspirován jedním vynikajícím zahraničním interpretem jsem to vzal za jiný konec. Ačkoliv by bylo možné polemizovat o správnosti zařazení motivu do Káhiry či Vídně, rozhodl jsem se to tentokrát ignorovat a koncept pojmout volněji. Ale když se do toho opravdu zaposloucháte, jsem si jist, že na několika místech najdete něco, co k jednomu z měst jednoduše patří. A v neposlední řadě to mohu svést na všechna ta další místa, která mezi Káhirou a Vídní leží. Závěrečné smyčcové tremolo už je jen takový „vídeňský“ žertík na brzkou shledanou (a uzavření tématu).

Kompozici vévodí výrazná složka bicího rytmu typického spíše pro taneční hudbu, skladba je silně protkána elektronikou, zvukovou syntézou a efekty, ale v základu to jsou všechno jen a jen akustické nástroje — klasická i jumbo kytara, pro mě nepostradatelný klavír a nějaký ten smyčec — které znějí v různých podobách prakticky po celou délku stopy.

Přehrát: